VLADIMÍR BIRGUS

Ve fotografiích Vladimíra Birguse nejde ani tak o důraz na brilantnost techniky či o soustavné uplatňování jistých výtvarných zákonitostí, především kompozičních, ale daleko spíše o důraz na vyhraněné, osobité vidění. Birgusův pohled či systém, jemuž je jeho vidění podřízeno, má v sobě četné aspekty, s nimiž jsme se v naší fotografii buď vůbec nesetkávali nebo setkávali zcela ojediněle.

Ve světové fotografii bylo jistě vytvořeno mnoho snímků, které inklinovaly k podobnému vidění, ale většina z nich nesla a nese viditelné stopy aranžování. Takový způsob, i když má také své oprávnění, přenáší však fotografické skutečnostní znaky nikoli do roviny symbolických významů nabízejících divákům prožitky abstraktních a všeobecně lidských kvalit, ale většinou do roviny alegorie či záznamu konkrétního hereckého výkonu. Nestane-li se tak – a to je právě případ Birgusův – pak si znovu ověřujeme, že viděná, předem neupravovaná skutečnost je vždy neopakovatelná a že dokáže samo o sobě vtisknout konečnému výsledku pečeť originality.

Nejcharakterističtějším rysem Birgusových snímků je konfrontace scény vytvořené reálnými postavami či jen jednou postavou, a prostředím, v němž se odehrává hlavní děj. Tato konfrontace má zpravidla rysy kontrastu či protikladu. (…) Autorovi nejde o tragédie, zdrcující fakta či beznaději. Lidé na jeho snímcích prostě chodí po ulicích, tlačí vozíky, ženy nosí chléb, muži zamračeně kráčejí s cigaretou v ústech, děti si hrají, míří dětskou pistolkou či stojí na hlavě před vzdálenou a zcela civilní budovou, starší a silnější žena, opírajíc se o hůlku, jde podle vozovky, na níž je napsáno NO. To všechno jsou každodenní, všední a zdánlivě nudné jevy, které, Birgusem zobrazeny, získávají nevšednost charakterizovanou – mimo jiné – přesně odpozorovanou fyziognomií, jež sugestivně vyjadřuje vztah zobrazených postav k životu, k situaci, v níž se nalézají. Někdy je to únava, jindy netečnost či radost, zarputilost, letargie, stesk i vášnivá zaujatost. Je to právě tento zmíněný rys Birgusových fotografií, který je dominantní. To, že v rámci této zobrazovací metody se jaksi dodatečně uplatňují i výtvarné prvky (především dobře volená kompozice), je již méně podstatné, byť fotografická mluva, cele podřízená významu, je sama jeho nositelkou.

Václav Zykmund

Václav Zykmund: Vladimír Birgus. Fotoforum (Oslo), 1982, č. 3, s. 40-41.

>>> zpět