VLADIMÍR BIRGUS: COSI NEVYSLOVITELNÉHO

Použití barevného filmu přináší do fotografie většinou až příliš mnoho reality, zobrazené v celé její barevné škále. Jinak to vypadá na fotografiích Vladimíra Birguse: barva se tu naopak stává faktorem, jenž vnáší do obrazu abstraktní prvek. Velké plochy dominantní barvy způsobují, že snímky získávají nereálné prvky, které připomínají spíše abstraktní malířství než nemanipulovaný obraz skutečnosti. Přestože autor využívá možnosti budování prostoru pomocí soustavy plochých geometrických skvrn, jeho práce jsou demonstrativně čistě fotografické. Ignorují pravidla tradiční malířské kompozice tím, že nechávají mimo záběr části postav a věcí, lámou perspektivu, protože za sebe kladou velmi blízké a velmi daleké prostorové plány.

Spojení prvků abstraktního obrazu a kvazireportáže v jednom snímku přináší zvláště intenzivní efekt nereálnosti obrazu. Fotografované postavy, které jsou obrazem velmi reálných osob zachycených při pohybu nebo uprostřed nějakého gesta, budí dojem, že jsou umístěny ve fiktivním prostoru abstraktního obrazu určovaného plochými barevnými skvrnami. Všední každodenní prostor ulice, na první pohled dobře známý, získává nový význam. To, co je pro nás známé a triviální, najednou představuje tajemnou a neznámou skutečnost.

V jakýchkoliv scénách, které vypadají na první pohled náhodně a nečekaně, objevujeme nejen nadreálný prostor, ale také zvláštní souhru forem. Dvě podobné ženské postavy, které kráčejí po chodníku v Chicagu, z nichž jedna je zachycena zezadu a druhá zepředu, působí, jako by byly zrcadlovým obrazem jediné osoby. Stíny na fotografiích Vladimíra Birguse hrají vždy významnou roli. Tvoří jakýsi jiný svět, souběžný se světem, v němž vládne světlo a barva, a stejně skutečný jako on. Na snímku z Rovinje, kde jsou na pravém okraji záběru tři stíny a před otevírající se temnou propastí ve středu fotografie, komponované mezi dvě zářivě červené plochy, je patrný fotografův stín, vidíme dva různé světy – svět světla a svět stínu, které se vzájemně stýkají, prolínají a násobí. Snímek tanečníka z Miami Beach ukazuje skutečné objekty a stíny, které tvoří dva téměř symetrické obrazy – podobně jako v zrcadlovém obraze, ve kterém jeden neúplně kopíruje druhého; stín může být jednou odrazem předmětu a jednou jiného stínu.
Vladimír Birgus je mistrem tvorby, která sugeruje spojení několika různých skutečností v jednom obraze. Podobného efektu je možno dosáhnout obvykle použitím fotomontáže několika negativů. Zde však jde o čistou, nemanipulovanou fotografii. Děj na snímku se obvykle odehrává v několika plánech. Každý z nich budí dojem, jako by byl přenesen z úplně jiného časového prostoru. Na snímku žonglérů z pláže v Barceloně třeba vidíme pět samostatně se pohybujících postav v odlišných časoprostorech.

Když se díváme na díla Vladimíra Birguse, které zachycují jakoby situaci uprostřed děje, může se nám na první pohled zdát, že představují scény, k nimž lze děj jednoduše dopsat, podobně jako by to byly jednotlivé obrázky filmu. Je to však jenom zdání. Takový pokus totiž ihned odhaluje chybějící vzájemnou provázanost mezi osobami a dějem. Fotografie působí, jako by spojovaly v jednom záběru obrázky z různých filmů. Představují jakýsi anti-film, který interpretuje realitu ne jako lineární následnost faktů, jež tvoří vazbu „příčina – výsledek“, ale jako koexistenci různých časoprostorových políček.
Fotografie Vladimíra Birguse, které vypovídají o existenci dvou souběžných „světů“, přinášejí skutečnější a pravdivější poznání než zdánlivě realistický film, jenž uměle spojuje nespojitelné střípky naší komplikované reality. V dalším, ještě hlubším významu tyto fotografie objevují jiný druh současné mnohosti světů. Tento dojem může vzniknout tehdy, sledujeme-li několik osob v náhodném hloučku anonymních kolemjdoucích: každá z nich v souladu se svým jedinečným svědomím vnáší svůj odlišný náhled na svět. Další význam těchto fotografií se týká tajemné podstaty skutečnosti, kde věci a stíny vytvářejí vzájemně se prolínající dva světy, řídící se nám neznámými pravidly. Nakonec ještě objevujeme jeden význam týkající se nejisté podstaty našeho vnímání, protože skutečnost se zde často zaměňuje s iluzí, a to, co vnímáme jako přímý kontakt, se může ukázat čistě vizuálním obrazem, v podstatě abstrakcí, kterou vytváříme, když chceme obsáhnout a uchopit realitu.

Elźbieta Lubowicz

(Lubowicz, Elzbieta: Vladimír Birgus – Cosi nevyslovitelného.
Katalog, Galerie Měsíc ve dne, České Budějovice 2004.)

>>> zpět