OKRAJE REALITY VLADIMÍRA BIRGUSE 

Je neobyčejně těžké přijmout výzvu k napsání textu o fotografiích tvořících spolu cyklus pojmenovaný záhadným názvem „Cosi nevyslovitelného“, protože již samotné pojmenování sugeruje, že se tyto obrazy vymykají veškerým pokusům o typovou klasifikaci. Odtud pramení i často se vyskytující problém s jejich přijetím – přitahují naši pozornost, ale často si plni bezradnosti nejsme schopni uspokojivě odpovědět na otázku, proč tomu tak je? V tom je jejich obrovská síla…

Vladimír Birgus (1954) je člověk, jehož život je neobyčejně silně svázán s fotografií. Od roku 1990 řídí Institut tvůrčí fotografie v Opavě, přednáší (od roku 1999 jako profesor) na pražské FAMU, od roku 2001 je členem Evropského sdružení dějin fotografie, vydává a rediguje mnoho publikací o fotografii, je autorem kritik, kurátorem výstav… Ale především je fotografem, který dokázal jasně vytyčit zřetelnou vlastní cestu přímo středem tohoto média.

V úvodu zmíněný cyklus je vytvářen nepřetržitě od roku 1981, každoročně se rozšiřuje o nová díla, vznikající hlavně během častých cest, většinou spojených s fotografickým působením autora. Název velmi trefně odkazuje ke specifickému pohledu na svět, dokonale se bránícímu zaznamenávání společenských situací a politických událostí, a nebo komentování zachycených skutečností, tolik častému v současné tvorbě a většinou dominujícímu nad fotografickým obrazem. V početných recenzích tvorby Vladimíra Birguse se často objevuje pojem „subjektivní dokument“, který naznačuje, že máme co do činění s postavou velmi osobitou a snad i osamocenou.

„Na první pohled vyprávějí fotografie Vladimíra Birguse o miniaturních událostech, odehrávajících se v nejroztodivnějších místech naší planety, ale při jejich podrobnějším zkoumání pak vyprávějí především o současné globalizované společnosti, žijící v neustálém spěchu, o samotě v davu, o kontrastech mezi sny a skutečností, o tom, co není vysloveno, ale jen stěží vytušeno. To znamená, o našem vnitřním stavu, jenž si s různým napětím nosíme v našich duších.“
Tato slova, napsaná jedním ze spolupracovníků z opavského Institutu tvůrčí fotografie, podtrhují jistou univerzálnost fotografií, protože při pobytu v různých geografických šířkách se Birgusovi podařilo nalézat stále stejné, nápadně banální situace z každodenního života a tímto svébytným způsobem se vzdaluje od obrazové identifikovatelnosti konkrétních míst. Jeho práce však mají vždy přesné popisky – informace o tom, kdy a kde fotografie vznikla. Divák tím získává nezaměnitelný klíč ke čtení tohoto souboru jako specifického univerzálního obrazu duchovní kondice současného člověka, jehož život v různých koutech naší země je podřízen, oproti konkrétním představám, podobným principům. Avšak principy vzniku těchto fotografií nejsme schopni žádným způsobem odhalit, protože nás autor místo pokusů o jejich vysvětlení spíše odkazuje na další neurčité pohnutky. Zjišťujeme, že člověk i ve skupině zůstává individuální a staví svůj vlastní svět, který musí koexistovat se světem, který ho obklopuje.
Vedle skutečných postav se na autorových fotografiích velmi často objevují i stíny, pocházející sice také od skutečných postav, ale zvláštním způsobem sugerující přítomnost jiného světa existujícího paralelně, na což upozornila Elżbieta Łubowicz v úvodu katalogu výstavy, představené mezi jinými na Fotobienále v Moskvě nebo v Galerii Camelot v rámci krakovského Měsíce fotografie v roce 2004.

Postavy na fotografiích jsou vždy zachycené v nezvyklých situacích, často velmi abstraktních, jako v případě snímku s mužem sedícím na lavičce se zavřenými očima („Sitges“ 2005), obklopeného stíny, které jakoby vycházely přímo z jeho snů; nebo potápěče z Honolulu (2001) vyfotografovaného ve skleněném bazénu na pozadí fragmentu pouliční scény. Tyto dva světy se vzájemně prolínají (zvláště v případě druhého zmíněného snímku), podobně jako nejednoznačná bývá lidská povaha…

Uměřený projev čistými, ale velmi sytými odstíny barev, které zásadně dominují v estetice obrazů, zavádí jistý pořádek, ale především vytváří dosti nereálné pozadí pro rozehrávající se scény – „sytost“ těchto odstínů (připomínající nám paletu základních barev) a jejich dominantnost jakoby posouvala tyto fotografie až někam na hranici reálného vidění. Dlouhé stíny na fotografiích a odstíny většinou teplých barev, velmi charakteristických pro pozdní odpoledne, nám zřetelně vymezují ono denní období, kdy se blíží další zlomový okamžik – poslední paprsky zapadajícího slunce jsou na chvíli nahrazeny soumrakem, takže jsme opět přivedeni na okraj světa představ a snů.

Velmi často jsou postavy na Birgusových fotografiích přistiženy ve chvíli „dívání se“ nebo „pozorování“, např. sledování pouštění draků na pláži (Melbourne, 2004), ale také v okamžiku fotografování. Tato dvojí hra, týkající se problému pozorování, nás přibližuje k samé podstatě fotografického média – Birgus se nám snaží něco sdělovat nejen o nás samých, o naší složité povaze, ale také o tom, co vlastně je fotografie, která neodráží svět, nekomentuje jej ani nevytváří novou skutečnost. Myslím, že tato otázka je velmi aktuální v době, kdy fotografie poněkud zevšedněla a stala se banálně jednoduchou. V masové záplavě obrazů úplně ztrácí fotografie své skutečné, elementární funkce a upřímnost sdělení trpí deficitem. Birgusovy fotografie si však zachovávají svou nejryzejší podobu.

Magazín Fotografie 5 / 2007
Ireneusz Zjeźdzalka

Ireneusz Zjeźdźalka: Okraje reality Vladimíra Birguse. Fotografie Magazín, 2007, č. 5, s. 32-41.

>>> zpět